První příběh. Doufám, že bude mít (jednou, brzo!) pokračování. Budu ráda, když napíšete komentář, pokud se vám bude líbit, když ne, tak radši nic nepište =DDD
Je to jen část toho, co se mi tak motá v hlavě, je to nedokončený, protože teď nějak postrádám čas.... a tuhle část jsem vymyslela na cestě bo Bruselu, kam jsme nedávno jeli .... Tak pěknej zážitek!
Šedou ulicí se prohnal vítr a rozházel listí do nesmyslné mozaiky. Slunce bylo stále skryté za mraky, ale nebylo třeba očekávat něco jiného. Byl podzim a ten takový bývá, ať už jste kdekoli. Po ulici šlo zatím jen pár lidí, bylo teprve něco po 2 hodině a všichni byli ještě v práci nebo ve škole a dokonce i v tramvaji, která právě projela kolem, bylo vidět několik volných míst, což bylo skoro neuvěřitelné. Tramvaj zahnula a zmizela za rohem zchátralého domu, který trpěl pod náporem větru a spadeného listí na střeše. Další zajímavé místo, pomyslela si dívka v černém kabátu a rozhlédla se kolem sebe, pak rychlým krokem přešla silnici dělící ji od protějšího chodníku. Neměla zájem o další dobrodružství, nebo alespoň zatím ne. I když její kroky mířily právě tam kam se minule ostýchaly vkročit.
Pár kroků a pak zabočila do postraní uličky. Zvuky projíždějících aut a hlasy lidí málem přehlušily i její vlastní kroky. Zrychlila. Další ulice a stále stejný ruch jako na všech ostatních. Možná proto potřebovala to místo, možná ho našla právě proto, aby alespoň na chvíli opustila ten obyčejný život, který žila, a svoji mysl upoutala něčím neobyčejným. Občas ji dostihla ta dotěrná myšlenka, že si to jen namlouvá. Ale nic není tak, jak se prvně zdá.
Zastavila se. Konečně došla tam kam chtěla. Před ní stál kostel, ale už nebyl tak honosný, jakým byl v minulosti. Vrata a pár malých okýnek v pozadí bylo zabedněných a na schodech se válely obaly od všemožných tyčinek a bonbónů, kelímky a ostatní věci, co sem lidé nedbale odhodili. Kolem projela sanitka a připomenula jí, že by se tu neměla zdržovat. Proto, jako by nic, se vydala kolem kostela a pomalým krokem se přibližovala ke svému tajnému průchodu stále. Tehdy ji sem přivedl osud, nyní ji však vedl její vlastní šestý smysl. Rozhlédla se, jestli ji nikdo nenásleduje a pak odhrnula pomačkaný igelitový závěs, který úspěšně zakrýval úzké schody vedoucí dolů do sklepení. Škvírami sem prosvítalo denní světlo, které alespoň trochu napomáhalo tomu, aby se dívka v černém kabátě dostala až do nitra kostela. Odtud nebylo těžké se dostat, stačilo jen vyšlapat další schody a objevili jste se ve východním křídle kostela. Dívka se usmála, když znovu spatřila tichý kostel, vysoká štíhlá okna se kterými si paprsky jemně pohrávaly a vrhaly na zem podivuhodné magické obrazce. Na všem zel prach a obrovský dřevěný kříž se houpal nad oltářem jako znak harmonie a vyrovnanosti. Její pohled se teď obrátil na hlavní bránu. Masivní řetěz by bránil každému, kdo by se jen pokusil dveře otevřít, takže o nevítané hosty tu nebyla nouze. Dívka opatrně přešla k první řadě lavic a posadila se. Stačilo pár minut a její mysl už byla zahloubaná a plně koncentrovná na příval myšlenek, který měl nastat.